Soběhrdy 29. 11.09

První neděle adventní

Introit

 Žalmy 121:1  Pozvedám své oči k horám: Odkud mi přijde pomoc? 2  Pomoc mi přichází od Hospodina, on učinil nebesa i zemi.

3  Nedopustí, aby uklouzla tvá noha, nedříme ten, jenž tě chrání.

První čtení

 Ex 34, 29-35

Druhé čtení

Mt 17,1-21 

Kázání

Možná si J vzpomněl na žalmistova slova, která jsme i dnes slyšeli na počátku bohoslužeb: Pozvedám své oči k horám: Odkud mi přijde pomoc? 2  Pomoc mi přichází od Hospodina, on učinil nebesa i zemi.

Možná myslel stále na Mojžíše, jak mohl vydržet všechen ten tlak. Být Bohu tak blízko uprostřed lidí. Boží blízkost přináší mezi lidmi vždy problémy. Minule jsme četli o tom, jak lidé Mojžíše za jeho službu Bohu neměli rádi. Že jim to pokálel u faraona. Akorát jim zhoršoval jejich situaci.

Boží vyslanec uprostřed nechápajícího lidu. To je motiv dnešního příběhu.

A kde Mojžíš i prorok Eliáš nabíral sílu, aby splnil náročný úkol?

Odkud mi přichází pomoc? J pozvedal své oči k horám.

Na vysokou horu, horu Mojžíšovu, Hora, na níž Mojžíš obdržel Boží Tóru, hora, na níž uslyšel Eliáš hlas tichý a jemný. Vystoupal J jenom se třemi svými učedníky, Petrem, Jakubem a Janem.

Tu byl proměněn před jejich očima. J zářil jako slunce a jeho šat byl oslnivě bílý. Byl tam Mojžíš, byl tam Eliáš. Jak je to možné?

J s nimi musel být už od malička. Stále s nimi hovořil, s tórou a proroky. Oni dva zastupují celý SZ. To je vlastně život víry. Stálý rozhovor s biblí, přemýšlení v různých životních situacích o biblických příbězích... Vyvozování důsledků. Neustálý rozhovor. Kamkoli J přišel, vybavoval si Mojžíše i Eliáše. Jak by jednali oni, jak by čerpali sílu oni. Jakoby sám Hospodin Mojžíše i Eliáše poslal, aby J-e posilovali. Vždyť ho čekala cesta utrpení, o které Petr nechtěl ani slyšet.

Možná tyto dvě postavy naznačují vzkříšení. Říká se, že Mojžíše přikryl svým soucitem sám Hospodin, tak nikdo neví, kde Mojžíš leží. Je u Boha. Eliáš se vznesl k Bohu na ohnivém voze.

J září. Čeká ho utrpení, a smrt, ale tady na hoře je to jako po velikonocích. Jeho šaty nasáknou krví, ale v Boží slávě zářivě zbělají tak, jako by je žádný bělič na zemi nedovedl vybílit. To připomíná evangelista Marek a kniha

Zjevení 6:9  Když Beránek rozlomil pátou pečeť, spatřil jsem pod oltářem ty, kdo byli zabiti pro slovo Boží a pro svědectví, které vydali. 11  Tu jim všem bylo dáno bílé roucho a bylo jim řečeno, aby měli strpení ještě krátký čas, dokud jejich počet nedoplní spoluslužebníci a bratří, kteří budou zabiti jako oni.

Na hoře přestal platit čas. Jsou zde všichni. Tóra, proroci, evangelium. Na Boží hoře se zjevila věčnost.

Petr reaguje podobně, jako reagoval, když se dozvěděl, že J má trpět. Naprosto nechápe, ale i když nechápe, tak touží vlastnit. Chce si tu událost přivlastnit na co nejdéle. Chce tu věčnost zachytit, prodloužit, uměle ji „zarámovat“.

Je dobré, že jsme zde, udělám tři stany, chceš-li. Petr se zase bojí. Bojí se, že se to štěstí, ten krásný křesťanský sen rozpadne. Bojí se do Jeruzaléma. Tak řekne něco naprosto nesmyslného. Zafixujeme si tento prožitek, uděláme ho co nejdelší. Odráží se v tom lidská touha pojistit se, co nejdéle to půjde. Všichni se bojíme času. Protože – všechno plyne, všechno se neustále mění. Člověk se asi podvědomě bojí této neustálé změny. Má strach z budoucnosti.

Křesťanství proti tomuto strachu postavilo naději věčnosti, BK, které už působí zde. Svědectví, že věčnost může člověk okusit už třeba četbou evangelia a rozhovorem nad biblí, tak jak to asi prožíval i J a židé vůbec a všichni, kdo berou boží slovo vážně. A vždy, když toto slovo potkáváme ve svém životě. Věčnost proniká do našeho světa, je v něm přítomna. To J ukazoval celým svým životem.

A přesto je v nás stále starý člověk a chce se tolik pojišťovat, tak jako apoštol Petr. Udělejme tři stany, soustřeďme se na to, co budeme jíst, co budeme pít. J vidí věčnost a je v ní, Petr má strach, že o tu chvíli přijde. A tak se soustředí na to hmotné. A uniká mu podstatné.

J se svými průvodci nepotřebovali stan. Žalmista říká:

Psalm 104:2 Halíš se světlem jak pláštěm, rozpínáš nebesa jako stanovou plachtu.

Cožpak nám věčnost může někdo ukrást? Nikdo nás přece nemůže oddělit od lásky Boží. Tak prožil věčnost jiný apoštol mnohem později, Pavel. Pravidla jsou jednoduchá a jasná, přesto lidé mají znovu a znovu pocit, že je máme porušovat – samozřejmě pro dobro věci. Že to porušování něco přinese.

Petr se bojí, že by J-ovi a Mojžíšovi a Eliášovi byla zima, že by měli třeba hlad. Jako bychom my sami měli ochraňovat Pána Boha, aby mu mezi námi bylo dobře. Ta myšlenka možná na první pohled vypadá chvályhodně, ale je satanská. Jde totiž proti základní důvěře v Boha. Základem toho Petrova nápadu je pochybnost a nedůvěra. Petr si chce věčnost přivlastnit. Petr zase nabádá J-e ke kroku do propasti. Vyhnout se utrpení, vyhnout se cestě, kterou J musí vykonat. Tento Petrův nápad je jenom pokračováním Petrova nepochopení a neochoty poslouchat J-e.

Pána Boha ani jeho slovo nelze nijak zakonzervovat ani oddělit od života. I toto symbolizuje ten Petrův strach. Boží slovo má smysl jedině v konání.

To, co Petr, Jakub a Jan prožili, můžeme označit za mystický prožitek. Silné prožití boží blízkosti. Co dělat po jeho skončení? Zhroutit se, že Bůh byl na dosah a teď je pryč? Lidi se právě snažili jít tou Petrovou cestou, snažili se mystický prožitek nějak přivlastnit. Nápady mají lidé podivné: Bičovat se a držet dlouhé posty, aby ten prožitek znovu přišel. Nebo se ubytovat na dlouhá léta na sloupu, jak to dělalo mnoho asketů v dobách raného křesťanství.. Týrat své hříšné tělo, které nás stahuje do bažiny smyslů a vášní... I toto jsou křesťanské odpovědi.

Mystický prožitek ale nevede k zakonzervování události do poučky nebo uzavření do krásného kostela.

Místo toho v Mt evangeliu čteme, že na řadu přichází sestup do údolí. Tam čekají lidé, kteří potřebují pomoc.

Skutečné podržení věčnosti v našem čase - to je rozdávání lásky, těm, kteří to potřebují. Vzpomeňme na podobenství o hřivnách. Rozdávání, ne zahrabávání, to je princip BK.

J toto poslání naplňuje a tak Petr slyší odpověď z nebes. Matouš 17:5  Ještě nedomluvil, a hle, světlý oblak je zastínil a z oblaku promluvil hlas: "Toto jest můj milovaný Syn, kterého jsem si vyvolil; toho poslouchejte."

Toto je rázná odpověď na skvělý Petrův nápad vybudovat hmotnou základnu pro náboženskou konferenci na nejvyšší úrovni.

Petr i čtenář slyší, že J je syn Boží. Bůh Petrovi připomíná, co sám Petr před chvílí sám vyznal. J je Mesiáš. Neslyší pobídku, že má postavit stany a třeba sehnat peníze na vybudování chrámu, který bude tuto scénu „na věky“ připomínat.

Bůh místo toho odpovídá: toho poslouchejte. A tak Petr dostává políček nejprve od J-e a nyní od Pána Boha. A padá spolu s ostatními k zemi. I když Petr byl schopen vyznat veliké věci, stále nechápal. Stále se snažil, aby J poslouchal jeho, i když by to sám sobě třeba nepřiznal.

Tento duchovní stav učedníků se vzápětí projevil, když nebyli schopni uzdravit náměsíčného chlapce. Uzdravovat druhé může jenom učedník, který Bohu opravdu důvěřuje. Petr i ostatní zatím spíše občas vyznávali (někdy pod nátlakem), ale ve skutečnosti nedůvěřovali.

Jakoby nám evangelista Mt chtěl předat tuto zkušenost. Skutečná důvěra a následování je něco jiného, než jen vyznání. Pouhé vyznání nestačí, pokud je nepředchází důvěra.

Mt nám vzkazuje: když odhodíte strach a nutkání poslouchat jen sebe sama, spatříte věčnost mezi námi.

Děkujeme ti Pane JK za svědectví o Boží přítomnosti,

prosíme, ať prohlédneme skrze vlastní strachy a obavy,

ať nás tvůj zářící šat zasáhne a spálí všechno přebytečné,

ať najdeme důvěru, že jsi s námi a že se nás jednou ujmeš,

až půjdeme vstříc smrti

Amen

Poslání

 Zjevení Janovo 19:11  A viděl jsem nebesa otevřená, a hle, bílý kůň, a na něm seděl ten, který má jméno Věrný a Pravý, neboť soudí a bojuje spravedlivě.

12  Jeho oči plamen ohně a na hlavě množství královských korun; jeho jméno je napsáno a nezná je nikdo než on sám.

13  Má na sobě plášť zbrocený krví a jeho jméno je Slovo Boží.